Rozúčtování topných nákladů 2016
Ministerstvo pro místní rozvoj vydalo novou vyhlášku měnící pravidla pro rozúčtování topných nákladů v bytových domech. Zatímco evropské trendy podporují šetření, MMR touto vyhláškou trestá úspory ještě více než doposud.
Nemalá část bytových domů je napojena na centrální vytápění (teplárna zásobující celé sídliště nebo kotelna pro samotný bytový dům či blok). Oproti novostavbám, kde má dnes již každý svůj kotel a platí si pouze svoji spotřebu, trápí starší bytové domy s centrálním vytápěním problematika rozúčtování topných nákladů. Zatímco ohřev teplé užitkové vody (TÚV) je řešen beze změn vcelku spravedlivě již mnoho let (30% fix, 70% variabilně dle spotřeby bez jakýchkoliv dalších korekcí), topení zůstalo od revoluce beze změn, razíc principy reálného socialismu (všichni platí stejně nehledě na spotřebu).
Rozúčtování dnes
Dnes se náklady na topení platí 40-50% fix a 60-50% dle korigované spotřeby. Fix je dle podlahové plochy bytu. Korigovaná spotřeba vychází ze skutečně spotřeby (zaznamenané poměrovými měřidly) a je upravena o polohovou korekci a korekci min./max. spotřeby.
Polohová korekce: zohledňuje krajní byty (přízemí, poslední patro, atd.) a světové strany (sever, jih, atd.). Méně výhodné polohy (sever přízemí, atd.) mají skutečnou spotřebu korigovánu směrem dolů (obvykle x0,8-0,9 reálu) a více výhodné polohy (jih střed) mají skutečnou spotřebu korigovánu směrem nahoru (obvykle x 1,1-1,2).
Korekce spotřeby: každý bytový dům či blok má průměrnou spotřebu tepla na m2. Reálná spotřeba se nesmí odchylovat od průměru o více než +/- 25-40%. Kdo topí méně, je mu doúčtováno automaticky penále do výše minimálního plnění. Kdo topí více, topí zdarma (resp. se mu na to skládají sousedé).
Rozúčtování zítra
Dle nové vyhlášky MMR bude moci fix poklesnout až na 30% a spotřeba vzrůst až na 70%. Polohová korekce zůstává beze změny. Korekce spotřeby mění přípustné odchylky na -20%/+100%. Kdo topí nadprůměrně, připlatí si více. Kdo šetří, připlatí si také více. Zejména z posunuté hranice minimální odchylky od průměru (z -25% na -20%) plyne, že šetřit se nevyplatí (i když topíš méně, zaplatíš jako bys topil více). Z nových rozúčtovacích pravidel tak budou benefitovat především teplárny.
Optimální rozúčtování
Náklady na ohřev TÚV či vytápění v sobě vždy musí obsahovat dvě složky – za možnost si zatopit a za skutečnou spotřebu. Pokud bychom účtovali všem jen podle spotřeby, nebylo by to zcela spravedlivé (byť by se to tak na první pohled mohlo zdát), neboť i ten co vůbec netopí má stále možnost si kdykoliv zatopit (a tato možnost něco stojí – náklady na údržbu kotelny a rozvodové soustavy) a navíc čerpá tepelné ztráty z rozvodů (voda cirkulující v trubkách směrem k sousedovi přes naše patro hřeje). Tedy 30% fix má opodstatnění (můžeme diskutovat, jestli to má být přesně 20% nebo 30%, ale více nemá smysl).
Zbytek by měl čistě dle spotřeby bez jakýchkoliv dalších korekcí. Jestli má někdo méně či více výhodnou polohu (jih/sever/střed/kraj), to je již obsaženo v ceně bytu (druhé patro s okny na jih má vyšší hodnotu než severní osmé patro). Každá prodávaná nemovitost má dnes povinně Průkaz energetické náročnosti budovy (PENB) – či ho lze v některých případech nahradit fakturami za energie. Každý kupující bytu tedy předem ví, do čeho jde a je čistě na něm, zda si za lepší polohu bytu (nejen z hlediska teplených ztrát) připlatí či nikoliv.
Největším zlem je ovšem korekce spotřeby, která ve 21. století zaměřeném na úspory, odpovědnost a spravedlnost nemá opodstatnění. Několik zásadních argumentů proti smyslu průměrných nákladů:
- Počet osob: i v identicky velkých bytech žije rozdílný počet osob
- Individuální tepelná pohoda: někomu je příjemně již v 18°C, jiný se klepe zimou i při 22°C
- Trávený čas v bytě: někdo v bytě jen přespává, jiný v něm tráví i celé dny
- Diskriminace (nerovný přístup): byty s vlastním kotlem (menšina paneláků, většina novostaveb) žádné rozúčtování nákladů nemají – každý si platí přesně to, co sám protopí. A pokud někdo netopí vůbec, sousedovi nic nedoplácí.
Jak je tedy možné počítat průměrnou spotřebu a někomu nakazovat, kolik musí minimálně protopit? Typický životní cyklus zahrnuje tři etapy: mládí, rodina, stáří. V mládí nám obvykle stačí těch 18°C a v bytě jen přespáváme (tedy téměř vůbec netopíme). S rodinou (a zejména malými dětmi) roste nárok na tepelnou pohodu a posouváme se třeba ke 20°C a doma trávíme více času (min. manželka na mateřské). A ve stáří je leckomu málo i těch 22°C a doma tráví většinu dne. Proč si MMR myslí, že by všichni měli topit stejně, je velkou záhadou. Nazývat někoho parazitem jen proto, že topí méně (protože se nechce saunovat nebo doma netráví tolik času), je stejné jako nazývat parazitem živnostníka.