Konec levné práce v Čechách?
Odborům se nelíbí stále přetrvávající disproporce mezi českou a německou průměrnou mzdou. Jistě, kdo by nechtěl brát více. Nejsou to však mnohdy právě samotní odboráři, kteří svými často nesmyslnými požadavky hází růstu mezd klacky pod nohy?
V minulých dnech proběhl v Praze manifestační meeting svolaný ČMKOS. Pan Středula opět hlásal, jak jsou české mzdy malé, jak nás zaměstnavatelé vykořisťují a že je třeba tomu učinit přítrž. Nejlépe tím, že budou odbory požadovat každoroční růst mezd minimálně 5%. Pro pořádek je nutno zmínit, že tzv. odborové svazy, kterým se často dává v politických jednáních neadekvátně velký prostor, zastupují v ČR zhruba jen 300 000 lidí, což je 6% ekonomicky aktivního obyvatelstva (a 3% celé populace).
Český člověk je pracovitý, vzdělaný, šikovný (umí improvizovat) a práce se rozhodně nebojí. Když někdo vyrazí do světa na zkušenou, dosáhne v zahraničí na dobře placenou práci nikterak nevybočující z průměru tamější populace. Proč jsou tedy české mzdy stále na úrovni pouhé jedné třetiny těch německých? Můžou za to skutečně dle odborů hamižní zaměstnavatelé, kteří se nechtějí o zisky podělit se svými zaměstnanci? Nebo jsou to mnohdy i samotné odbory, které (byť nevědomky) růstu mezd staví do cesty jednu překážku za druhou?
Odbory proti efektivnější výrobě
Automatizace výroby nejen ve výrobě samotné, ale i v poskytování služeb. S nástupem moderních technologií nikdy nekončící proces. Stále je co zlepšovat a zjednodušovat. Ať už se jedná o těžkou výrobu nebo kancelářské služby, výsledkem zefektivňování práce vlivem implementace nových technologií je obvykle nižší potřeba pracovníků. To se odborům nelíbí a vždy bojují za udržení zaměstnanosti. Pak se ale západním mzdám nikdy nepřiblížíme. Rekordmanem je v tomto státní správa, kde dochází k velmi pozoruhodným jevům. Ještě včera tu bylo potřeba čtyř pracovníků s psacími stroji, ale dnes nám stačí jeden pracovník s počítačem. Propustil úřad ony tři nadbytečné pracovníky? Nikoliv. Sám jsem na úřadech viděl mnohokráte místnost, kde bylo násobně více trvale zaměstnaných úředníků než počítačů. Co tam v dnešní době kancelářští pracovníci bez počítače mohou tvořit za hodnoty je otázkou. Kdyby ovšem odbory ustoupily ze svého požadavku udržení zaměstnanosti a nechaly úřad ony tři nadbytečné pracovníky propustit, ten přeživší by mohl klidně pobírat trojnásobnou mzdu (tedy jako v Německu) a úřad by byl stále ještě jednu mzdu v plusu.
Odbory proti rušení neefektivní oborů
Těžba černého uhlí není v podmínkách střední Evropy rentabilní, protože nás cenou práce v tomto oboru válcuje Asie. Těžba hnědého uhlí je rentabilní jen do momentu započtení negativních externalit (dopady na zdraví a ekologii). I proto v obou oborech mzdy dlouhodobě nerostou a spíše klesají. Odbory přesto požadují zachování těžby, dřívější odchody do důchodu, státní záruky a další sociální výhody. Kromě toho, že je to nemorální a nespravedlivé (jiné obory s dopady na zdraví - hasiči, řidiči, dělníci a mnozí další – také nemají extra úlevy a také je těžké po padesátce dále pracovat v těžkém provozu, lozit s hadicí do hořících domů či trávit po třetím infarktu hodiny za volantem), tak odbory svými požadavky za zachování těžby, tedy zaměstnanosti v oboru, uměle prodlužují období svých nízkých mezd. Přechod do jiného oboru bude bolestivý, nikdo nemá rád změny. Ale čím dříve začnou dělat horníci něco rentabilního, tím dříve budou úspěšní ve svých nových oborech a tím dříve dosáhnou vyšší mzdy.
Odbory milují byrokracii a vysoké daně
Jsou to právě odbory a jejich předáci (Falbr, Štěch, Středula), kteří hájí politiku vysokých daní a velkého přerozdělování. Česko má jedno z nejvyšších daňových zatížení práce. Samotná daň z příjmu 15% vypadá ještě sympaticky (i když se vlastně jedná o 20%, když je to ze super-hrubé mzdy), ale sociální a zdravotní pojištění ve výší 45% (11% zaměstnanec a 34% zaměstnavatel) je už hrozivé. I po všemožných slevách na dani nám v peněžence ze super-hrubé mzdy končí méně než polovina. Kdyby si stát z našich mezd nebral polovinu, ale jen čtvrtinu, hned by naše čisté mzdy poskočily o 25% výše a zas bychom byli výrazně blíže úrovni západní mezd. To ale odbory nechtějí.
Není to samozřejmě jen o samotném zdanění práce, ale i o dalších daních – třeba spotřební daň z PHM, díky čemuž máme dražší naftu než v Německu. O co firma zaplatí více na této dani, o to méně opět zbude na mzdy. Jsou to i nesmyslné byrokratické úkony, které stát po firmách vyžaduje – o co více stojí firmy náklady na pracovníky, kteří v kanceláři svádějí boj s výkaznictvím vyžadovaným paragrafy, o to méně jde opět na mzdy pracovníků ve výrobě (tvořících skutečnou přidanou hodnotu). Toto vše odbory svou politikou podporují. Na zaměstnance pak ale firmám zbývá méně peněz.
Investice
Za všechno ale samozřejmě nemůžou jen odbory. Velkou vinu na nízkých mzdách má i pod-investovanost infrastruktury. Když chybí dálnice, materiál putuje na cestách déle, tedy firma potřebuje více dopravních prostředků a řidičů. To, co za den na německých dálnicích odjede jeden šofér, tak po českých okreskách najezdí minimálně dva řidiči. Kdyby na to stačil jen jeden jako v Německu, mohl by mít dvojnásobnou mzdu. Český šofér je stejně pracovitý jako ten německý, ale jeho výkon omezuje pod-investovaná infrastruktura. Stejně tak železnice. Německý mašinfíra jezdí v osobní dopravě 2x rychleji díky moderním koridorům a rychlovlakům oproti českému kolegovi, tedy stihne za stejně dlouhou směnu podat 2x vyšší přepravní výkon. Pracovitost opět stejná, limitem není český pracovník samotný. To samé v železniční nákladní dopravě a jiných oborech.
Služby versus výroba
V ČR se stále více rozevírají nůžky mezi výrobou a službami. Služby jsou oproti výrobě západním mzdám blíže (zejména špičkoví analytici a programátoři ovládající jazyky), neboť ve své činnosti nejsou tolik limitované pod-investovanou infrastrukturou. Stačí počítač a rychlý internet a kdo hovoří anglicky, může dodávat služby celému světu a přitom sedět „na české samotě u lesa“. Dodávat službu do zahraničí za dvě třetiny tamějších cen znamená být velmi konkurenceschopný a stále dosahovat o třetinu vyšších mezd, než je český průměr v daném odvětví.
Rostoucí ekonomika
Je to paradox, ale s rostoucí ekonomikou nejdříve průměrná mzda klesá, a roste až se zpožděním. Dva faktory:
- Nezaměstnanost: v době krize bývá vyšší nezaměstnanost. S růstem ekonomiky je větší poptávka po pracovních silách, které jsou ale levně k mání na pracovních úřadech. Teprve tehdy, až se vyčerpá zásoba pracovníků v každém oboru, až tehdy začne růst mzda.
- Junior/senior: máme odborníka, kterému přibývá zakázek. V první fázi dostane k ruce juniorního asistenta, který pracuje za nižší mzdu, tedy průměr klesá. Teprve tehdy, až se junior zaučí a stane se z něj seniorní odborník, teprve tehdy poroste i jeho mzda (a poroste tedy i průměr).