Kdo zaplatí účet za prohrané soudní spory o bankovní poplatky?

Právníci slibují

Populistická gesta soudní pře nevyhrávají (na rozdíl od voleb) a soudci zcela právem dávají za pravdu bankám. Když někdo dobrovolně souhlasí s placením bankovních poplatků (i když by úvěr mohl mít i zcela bez poplatků u konkurence), nelze později požadovat poplatky zpět. Je to jako koupit si televizi v prvním obchodě, pak přijít na to, že ve druhém obchodě je stejná televize levnější a následně první obchod žalovat za neférové obchodní praktiky a chtít rozdíl z ceny zpět.

Právní kanceláře vábily klienty na jasnou výhru sporů a navrch slibovaly, že v případě prohry (kterou si v žádném případě nepřipouštěly) zaplatí veškeré náklady na soudní řízení včetně nákladů na právní zastoupení protistrany (banky) samy a po zastupovaných klientech nebudou nic chtít. Jenže těch prohraných sporů není málo stejně jako ještě běžících sporů (kterých je stále většina – již ukončených sporů je poměrně málo, ale všechny mají stejnou judikaturu) bez jakékoliv naděje na výhru. Soudy navíc zcela oprávněně přiznávají bankám náklady na právní zastoupení. Právní kanceláře si myslely, že pokud banku u soudu brání její interní právní oddělení, bance nevzniká žádný náklad. Ale to je z hlediska nákladového účetnictví samozřejmě omyl, resp. názor hodný myšlenkových pochodů soudruhů z dob bývalého režimu. Každý úkon zaměstnance něco stojí a náklad za tento úkon by měl co nejadresněji putovat na nákladové středisko produktu nebo služby, na kterém byl úkon proveden, aby se přesně vědělo, co který produkt/služba stojí. Pokud údržbář dopoledne vyměňuje zářivky a odpoledne čistí okna, tak víme přesně, že půlka jeho denní mzdy je náklad na čištěná oken a druhá půlka náklad na údržbu svítidel. A pokud se interní právní oddělení banky věnuje soudnímu sporu (navíc iniciovanému ne z vůle banky), je poměrně jednoduše vyčíslitelné, kolik to celé stálo, a kolik musí protistrana bance jako náklady na soudní řízení uhradit.

Klienti platí

Náklad na jeden prohraný spor je poměrně zanedbatelný (řádově desítky tisíc korun), ale platit ze svého všechny prohrané spory? Na tom by právní kanceláře prodělaly své kalhoty. A proto raději začínají slovíčkařit, co to přesně znamená „prohra“ a co „neprohra“. Již rozběhnuté spory jsou bez šance na výhru, a tak právní kanceláře doporučují zastupovaným klientům soudní spor ukončit s tím, že pokud v něm budou chtít pokračovat, musí si klienti hradit náklady na další své právní zastoupení sami. Klienti pochopitelně v souzení pokračovat nechtějí (a platit si náklady na své právní zastoupení u předem prohraných sporů už vůbec ne), a tak vcelku logicky souhlasí s ukončením sporů a stažením žalob. Jenže právní kancelář pak tvrdí, že stažení žaloby není prohra sporu (to je naprostá pravda) a tím pádem požadují po klientech zaplacení nákladů soudního řízení včetně nákladů na právní zastoupení protistrany, které musejí uhradit. Tedy klient má na výběr: buď platit teď méně, nebo více později. Není jak z toho ven. Z právního hlediska je samozřejmě vše v pořádku, a i když si právní kanceláře neudělaly na tomto sporu zrovna dobré jméno, aspoň nezkrachují. Ale z hlediska morálky či ochrany spotřebitele je to mírně řečeno podraz na běžné spotřebitele neorientující se v právních záležitostech. Je vcelku úsměvné, že původní žaloby na banky směřovaly právě do oblasti morálky a ochrany spotřebitele.