Evropa si zápornými úroky zadělává na další krizi
ECB minulý týden snížila svou hlavní úrokovou sazbu na nulu, resp. diskontní sazbu do většího záporu (z -0,3% na -0,4%). Přestože je ČNB k užití záporných sazeb v tuzemsku zatím zdrženlivá, nelze tento scénář v budoucnu vyloučit. Vklady retailového segmentu budou pravděpodobně v bezpečí, ale nezadělává si Evropa levnými penězi na další (nejen realitní) cenové bubliny, které by mohly spustit příští ekonomickou krizi?
Diskontní či lombardní sazba?
Centrální banky stanovují obvykle 3 úrokové sazby:
- Deposit facility (diskontní sazba): overnight ukládání přebytečné likvidity bank u centrální banky =
- Main refinancing operations (~2T repo sazba): hlavní úroková sazba pro regulaci množství volných peněz v ekonomice =
- Marginal lending facility (lombardní sazba): overnight půjčování chybějící likvidity bankám od centrální banky =
Hlavní úrokové sazby ECB a ČNB jsou tedy nyní na nule. Pro srovnání, Austrálie a Nový Zéland jsou zhruba na 2%, Kanada, Británie a USA 0,5%, Japonsko drží basu s Evropou na nule a Švýcarsko je na -0,75%. Předkrizové hodnoty ČNB dosáhly maxima v roce 2008 (3,75%) a předchozího mezi-krizového minima v roce 2005 (1,75%). Historicky od sametové revoluce takto levné peníze (0,05%) ještě nikdy nebyly.
Hrozba deflace
Proč centrální banky drží úrokové sazby takto nízko? Aby nabudily skomírající inflaci, která nyní osciluje kolem 0%. Cílem většiny centrálních bank je inflace 2%. Inflační cíl 2% proto, že je zde všeobecný strach z deflace, který je hodnocen jako větší riziko než znehodnocené úspory (cílem centrálních bank je udržení cenové hladiny – kterou si definují jako 2% růst – ne udržení hodnoty peněz).
Deflace je dobrá pro střadatele, ale špatná pro dlužníky a ekonomiku jako celek (teoreticky). Vidina poklesu cenové hladiny vede k odložené spotřebě (zítra bude levněji, nakoupíme později), což vede k poklesu investic a mezd (méně se prodává, tak nemůžeme tolik investovat a tolik platit lidem). Pro dlužníky: Dluh mám stejný, ale příjem, ze kterého splácím, mi klesá. Krátkodobá deflace blízko nuly by byla ještě ok, horší je nebezpečí roztočení deflační spirály.
Hrozba cenových bublin (a další krize)
Abychom se tedy vyhnuli riziku deflace, zlevňujeme peníze na nulu (časem možná do záporu) a budíme inflaci. Lidem (a hlavně institucionálním investorům) říkáme: nedržte peníze a investujte do čehokoliv jiného – i do toho, co by se za jiných okolností nevyplatilo. Se zápornými úrokovými sazbami najednou můžeme nakupovat akcie, nemovitosti i komodity za ceny vyšší, než jakou mají reálně hodnotu. Investuje se do ne vždy smysluplných projektů. Akcie i nemovitosti jsou nadhodnoceny a vznikají cenové bubliny, které dříve či později (s růstem hodnoty peněz/úrokových sazeb) splasknou a mohou iniciovat další celosvětovou ekonomickou krizi. V době krize se ještě projeví neživotaschopnost projektů, které byly financovány jen díky záporným úrokům, což probíhající krizi umocní.
Volné pokračování: Za normálních okolností by krize trh pročistila a mimo sražení cen zpátky na zem by došlo k ukončení neživotaschopných podnikatelských projektů. Jenže současní politici nemají odvahu udělat tento ozdravný a nutný řez a raději všechno sanují, což problém pouze přenáší do budoucnosti/další krize.
Dopady záporných sazeb na retailové střadatele
Při současné sazbě 0,05% si retailová klientela může nechat úročit peníze stále více než 1%. Pro dosažení nulového úročení vkladových produktů by se sazba ČNB musela blížit -1%, což není pravděpodobný scénář, neboť se ani teoreticky nehovoří o větším záporu než hodnotě blízké nule (zhruba do -0,5-0,75%). Větší zápor je doposud neprozkoumaná oblast, které se budou chtít konzervativní centrální banky vyhnout (přestože jim obecně dochází munice na poli měnové politiky).
Hůře na tom mohou být institucionální investoři se vklady v řádech stovek milionů korun a výše. Těm reálně nízký zápor v horizontu příštího roku hrozit může.
Teorie a praxe
Teoreticky mohou mírně záporné sazby přinést své ovoce a nabudit spotřebu a investice. Ovšem v praxi to může narazit na limity běžné spotřeby (chleba zkonzumuji stejně ať je krize nebo konjuktura) či myšlenkové pochody průměrného Čecha:
- Rolexky si nekoupím, ani když se mi daří o pár procent lépe, neboť čas ukazují stejně jako mé běžné hodinky a na chleba také namazat nejdou (vztah vlastnictví Rolexek a zvýšeného štěstí rodiny doposud prokázán nebyl)
- Když pánové nahoře nakazují utrácet, tak budu just šetřit (Češi mají proti „příkazům shora“ vžitou neposlušnost – nedodržujeme-li ani rychlostní limity na silnicích, těžko budeme akceptovat povel k vyšší spotřebě)
To, co může fungovat na Západě či Východě (růst spotřeby luxusních statků s klesající cenou peněz), nemusí nutně fungovat v zemích Visegrádu, neboť:
- Oproti Východu UŽ nemáme tolik potřebu zdůrazňovat svůj sociální statut luxusem (v domácnostech ubývá zlatých servisů na podávání kávy, kterými jsme oslňovali návštěvy před sametovou revolucí)
- Oproti Západu JEŠTĚ nemáme takovou kupní sílu, kde by ve skladbě výdajů mandatorní položky na živobytí (bydlení, strava) tvořily max. 30% a zbytek by připadal na volnočasové aktivity (průměrná česká rodina dá stále za běžný chod domácnosti i více než 70% svého příjmu)
ECB by možná prospěla větší zdrženlivost v neustálém roztáčení rotaček. Nyní totiž dotuje ekonomiku v době vrcholného růstu – což je zcela nepřirozené. Co bude dělat, až budeme v příští krizi (kterou tím jenom uspíší)?