Chudoba a materiální deprivace
Přestože je kvalita života poměrně obtížně měřitelná, statistické úřady mají na chudobu tabulky. Kdo je chudý a kdo materiálně deprivovaný?
Určitě je vždy co zlepšovat, ale obecně se v Čechách nežije špatně. Dlouhodobě nízká nezaměstnanost, rostoucí vzdělanost, klesající úroveň korupce, vysoká úroveň zdravotnictví, široká síť veřejné dopravy, vysoká konkurence na poli produktů a služeb, štědrá sociální politika, svoboda podnikání, klesající byrokracie (s rostoucí digitalizací státní správy) a v neposlední řadě klesající počet chudých.
Statistici rozlišují chudé na normálně chudé a extra chudé (materiálně deprivované). Zatímco normálně chudých je v ČR dlouhodobě zhruba 10% (aktuálně 9,7%, tedy 1,02 mil. lidí), extra chudých jedinců každým rokem ubývá (před 10 lety to bylo 12%, nyní méně než 6%, tedy necelých 600 tisíc lidí).
Chudoba
Hranice chudoby začíná pro jednotlivce bez rodiny lehce nad deseti tisíci korunami a končí pro rodinu se třemi dětmi těsně pod třiceti tisíci korunami.
Neúplná rodina:
- dospělý bez rodiny: 10 220 Kč
- rodič s dítětem do 13 let: 13 286 Kč
- rodič se dvěma dětmi staršími 13 let: 20 440 Kč
Úplná rodina:
- rodiče bez dětí: 15 330 Kč
- rodiče s dítětem do 13 let: 18 396 Kč
- rodiče se dvěma dětmi do 13 let: 21 461 Kč
- rodiče se třemi dětmi (jedním do 13 let a dvěma staršími 13 let): 28 615 Kč
Přestože počet chudých dlouhodobě neklesá (stále se drží kolem 10%/1 mil. lidí), dochází zde k prudkému růstu kvality života. Zatímco dříve byl za chudého považován ten, co neměl na jídlo, kde bydlet či na zdravotní péči, dnes je chudým každý dospělý, jehož příjem nedosahuje 60% mediánové mzdy. Mimochodem, z tohoto úhlu pohledu má smysl stanovit minimální mzdu na úrovni 40% mediánu (resp. 44%, aby se pokrylo sociální a zdravotní pojištění ve výši 11%;daně z příjmu se z takto malé mzdy neplatí), aby platilo „kdo pracuje, není chudý“. Chudý by tedy neměl být dle statistiků ani důchodce s průměrným důchodem přes 11 tisíc korun. Konec odbočky. 40% mediánové mzdy není vůbec špatné číslo. Přestože z toho nejde financovat provoz rozlehlé haciendy ani dovolenou v Karibiku, na skromnější živobytí toto číslo stačí. Tedy zatímco dříve byl ztělesněním chudého žebrák s miskou u chodníku, dnes je chudým ten, kdo nemá v obýváku nejnovější plasmu. Střechu nad hlavou (byť skromnější), jídlo, zdravotní péči a sociální jistoty novodobí chudí mají. Což je dobře a ztělesňuje to pokrok sociálně odpovědné společnosti.
Materiální deprivace
Hranice extra chudých není determinována absolutním číslem, ale seznamem devíti potřeb níže, kdy za extra chudého (materiálně deprivovaného) je považován ten, kdo nedosáhne aspoň na 4 položky.
- zaplatit neočekávaný výdaj ve výši 9 700 Kč (k roku 2015)
- jíst maso, drůbež nebo ryby (nebo jejich vegetariánské náhražky) každý druhý den
- dostatečně vytápět byt
- zaplatit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou mimo domov
- mít pračku
- vlastnit barevnou televizi
- mít telefon
- používat osobní automobil
- hradit náklady spojené s bydlením – nájemné, splátky hypotéky, platby za energie (elektřinu, teplo, plyn a vodu) a splátky ostatních půjček, úvěrů nebo leasingu
Počet extra chudých lidí neustále klesá (za posledních 10 let o 6% na nynějších 5,6%/590 tisíc lidí), za což může převážně strmý pokles cen moderních vymožeností (pračku, televizi či telefon dnes pořídíme doslova za pár drobných). Tedy opět, zatímco dřívější extra chudý byl žebrákem u chodníku (tentokráte bez misky a s handicapem), dnešní extra chudí s trochou nadsázky jen nemohou na dovolenou jezdit tak často, jak by si představovali.
Co nevydělám, mohu ušetřit
Zejména u nízkopříjmových skupin obyvatelstva se nejvíce projevuje neefektivní hospodaření s penězi. Čím menší příjem (a nižší vzdělání), tím více kuřáků, alkoholiků, závislých na automatech či obecně jedinců, kteří se nechají od podomních prodejců snadno přemluvit k nákupu předraženého vysavače, změny dodavatele energií, nákupu zbytečnosti na splátky atd. To, co by si mnohdy nekoupily ani rodiny s nadprůměrným příjmem, nachází spolehlivý odbyt právě u té části populace s nejnižšími příjmy. Neplatí to samozřejmě 100%, ale jistá korelace tu je.
Přitom platí „co nevydělám, mohu ušetřit“ – třeba právě na výše zmíněných zbytečnostech, které navíc kvalitu života posouvají spíše k horšímu než k lepšímu. Kdyby jedinci s minimální mzdou tolik neutráceli za tabák, nepotřebné pojistky, placené bankovní služby, neomezené tarify a vůbec věci, bez kterých se dle reklamy nedá žít, mohli by ušetřené peníze investovat do lepšího stravování či dovolené (byť třeba ne u moře).